Poté nastupují DESERTED FEAR, vysmátí mladí Němci, co hoblují death metal staré školy. Většinu času jsem před scénou a spokojeně zkoumám zvuk. Nejde mu moc co vytknout. Kapele také ne, energii jako GOD MOTHER to rozhodně nemá, ale to bych od oldschool death metalu ani nečekal. Při další deathové akvizici, vedené Tomasem Lindbergem, nazvané THE LURKING FEAR, prozkoumávám areál.

 

 

 

 

Navracím se až s FLESHGOD APOCALYPSE a stejně jako minulé roky zjišťuji, že tento barokní kostýmový cirkus mi opravdu pod vousy nejde. Na scéně sice zaujme klasické piáno, pozlacené stojany na mikrofon a bůčkatá zpěvačka napasovaná do šatů pro princezny, ale tady to opravdu končí. Pokus udělat načančanější, výpravnější, epičtější death metal a zahalit ho do klavíru, chórů, smyčců a plně jedoucích mlhostrojů. Pro mě je tento žánr o zcela něčem jiném, takže nenene, tady dávám palec dolů. GORGUTS, kteří hráli hodinu poté, naprosto přesvědčivě dokázali všechny přítomné utvrdit v tom, že strhujícího epického vyznění jde dosáhnout i když máte 135 kilogramů, šedý vlas a klasickou sestavu, čítající dvě kytary, basu a bicí. Tohle byla zhudebnělá deathmetalová poezie. Kytarista Kevin Hufnagel vypadá, jako by neustále létal v oblacích. V sestavě chybí výrazný kostlivec s basou Colin Marston, ale i s jeho náhdraou Forestem Lapointem to je jeden z nejlepších deathmetalových koncertů festivalu.

 

 

 

 

Je jen pár metalcoreových kapel, u kterých dokážu zkousnout melodické vokály, ale THE AMITY AFFLICTION to rozhodně nejsou. Jejich koncert je sice pln živelnosti, skate punkové energie, nadšení, hopsání a burcování, ale v porovnání s ostatním metalcorem, který tu byl k vidění, je to absolutně zaměnitelný průměr od vystylovaných kluků s pěknýma kérkama. Chybí cokoliv, co by set odlišilo. (RIP)

 

 

 

 

  

Brněnská legenda ROOT letos slaví třicet let existence, což je jistě pozoruhodný okamžik, zejména s ohledem na všechno to, co kdysi dala domácí i světové scéně. Počet řadových alb vloni Big Boss a pol. zakulatili na rovných deset a k letošnímu výročí si nachystali kroniku své historie – knihu „Temné kořeny“, na jejíchž 928 stranách je jistě o čem číst. Zájemci si ji mohli dokonce nechat na následné autogramiádě podepsat – pokud ovšem předtím potrénovali v posilovně, celé tohle dílo totiž váží bezmála pět kilogramů.

Festivalový set zahájila „The Festival Of Destruction“, což samozřejmě znamenalo výborný rozjezd, obzvlášť když zvuk byl na výbornou (a alespoň podle mých zkušeností mu to na hlavních stageích vydrželo až do posledního sobotního vystoupení). Zazněli i dva zástupci posledního alba „Kärgeräs - Return From Oblivion“ („Moment of Fright“ a „Black Iris“), jinak byl ovšem celý koncert pojat čistě bilančně s odkazem na ty nejdůležitější okamžiky, jež si laskavý čtenář jistě doplní sám. Tak trochu smutné však bylo vidět, že čas si zkrátka nevybírá – zhruba od půlky setu totiž musel Big Boss sedět a dva poslední kousky („Píseň pro Satana“ a „666“) za něj dokonce museli odzpívat kolegové. Ovšem, že by pro to byl v proslovech mezi skladbami méně hubatější, to se zase říct nedá. Suma sumárum ale pěkné vystoupení. (Louis)

 

 

 

  

Díky nesrovnalostem v programu každou volnou chvilku utíkám na zadní scénu, jestli už se tam něco děje. Ať už to bude MÖRKHIMMEL nebo MERCY TIES, obojí chci vidět. Nakonec mám štěstí. Stíhám kus domácí deathmetalové špíny a je to krása. Nepamatuji si, kdy jsem viděl Slávka tak nadšeného na koncertu, svědčí jim jak plné šapitó, tak zvuk. Po nich tu jsou MERCY TIES, kteří zapřahají hodně špinavé, hardcoreové plemeno do svých opratí. Zběsilost zpěváka, projev a vlastně i vzhled jde přirovnat k Jacobu Bannonovi z CONVERGE, je neustále v pohybu. Za ním instrumentální trojka hobluje velmi přísnou směs noisy hardcoreu a emo violence. Trochu naštve zvuk, kde je v rozporu s tímto žánrem zpěv vytažený, takže je celý koncert na můj vkus příliš uštěkaný. Ve stanu je v tu dobu bohužel poloprázdno, ale to je asi daň za to, že dramaturgie festivalu dokáže nabídnout i kapely, které v minulosti patřily pod rozlišovací schopnosti tohoto metalového megafestivalu.

 

 

 

  

Třetí banda, kterou si na této scéně nenechávám ujít, jsou THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU. Tato epilepticky mathcoreová opičárna se dala dokupy po šestiletém hajatusu a hned naskočila jako support THE DILINGER ESCAPE PLAN na jejich aktuálním turné. A není se moc čemu divit, žánrově vzdálení rozhodně nejsou, ačkoliv Jessie Korman a Greg Puciato jsou naprosto různé typy frontmanů. Koncert je plný Jessieho rozverných tanečků, chvíli tráví i v pitu a kapela je obecenstvem odměněna spořádaným circle pitem, ve kterém se všichni drží za ramena a dělají tak nekonečný vláček, který jezdí v kruhu. Navíc ve chvíli, kdy kapela hraje tu nejéteričtější zvukomalebnou atmo pasáž. Následně se padesátikilový Jessie nechává z lidí přenést na pódium securiťákem, jako by byl nějaké mimčo, chvíli se válí na scéně v hysterickém záchvatu a pak řve na lidi s deathmetalovou razancí. Stejně jako jsou proměnlivé jeho pohyby, se střídají styly i hlasové rejstříky a to od ufňukaných feminích poloch až k neandrtálskému řevu. Tenhle týpek zvládá všechno. Hudebně bez debat jeden z nejlepších koncertů odehraných ten den. Směs matematiky, grindu, ale také funku a jazz rocku. (RIP)

 

 

 

 

Když na pódiu stanula obří Agnete a doširoka nechala rozeznít svůj jedinečný alt, málem mě její obsah bránice odfoukl až k Red Bull stánku. MADDER MORTEM měli ve stanu sílu jako hrom. Hutný zvuk nízko položených kytar, silovou rytmiku a až nečekanou „mešugáckou“ tvrdost odlehčovaly křehounké atmosférické pasáže, které doslova hypnotizovaly. Kapela svůj set postavila na novém albu, zazněly postupně „If I Could“, „The Whole Where Your Heart Belongs“, rock´n´rollová „Fallow Season“ a minimalistická „Underdogs“, která toto skromné, leč o to intenzivnější vystoupení, uzavřela. Vrcholy však přinesly stařešiny „M For Malice“ a především „Jigsaw“, kde mi excelující Agnete málem způsobila zimnici. Husí kůže je pro tento fyzický stav zcela nevystihující. Krásný koncert! (Hooya) 

 

 

Zažili ste už niekedy slabý koncert MADBALL? Neexistuje. Tretie vystúpenie skutočnej legendy NYHC v Pevnosti opäť potvrdilo, aké je dôležité, že otcovia festivalu myslia aj na túto časť tvrdej gitarovej scény. Od roku 2006 (SICK OF IT ALL) tak snáď ani nebol ročník, v ktorom by ten najlepší hardcore nespríjemňoval dramaturgiu Brutal Assaultu. Od nových hitoviek typu „Born Strong“ či „Doc Marten Stomp“ až po dlhoročné koncertné stálice ako „Set It Off“ a „Pride“ – neuveriteľne sústredená, presne hrajúca a valcujúca newyorská mašina, ktorú nekompromisne ženie vpred veľký šéf Freddy Cricien. Je zážitkom sledovať, ako podľa neho šlape celý koncertný set, ako diriguje ostatných spoluhráčov a ako si bubeník Mike Justian ani po šiestich rokoch v kapele a desiatkach koncertov nemôže byť ničím istý a musí sledovať každý pohyb svojho frontmana. Hardcore a punk sú neoddeliteľnou súčasťou Brutal Assaultu a klenoty ako MADBALL dokonale potvrdzujú ich dôležitosť v záplave častokrát príliš komplikovaných a „nepesničkových“ extrémnych spolkov. (Rudi)

 

 

 

Koncertu THE DILLINGER ESCAPE PLAN jsem se účastnil už šestkrát. Vždy jsem měl pocit, že mi šlo o život. Pamatuji si chvíli, kdy se nade mnou v Rock Café houpal Greg jak pavián, pověšený za čtyřicetikilovou reprobednu, a já si říkal, co se stane, až se ta bedna utrhne ze stropu. Vždycky to byla extrémní gymnastika s jednou nohou v průšvihu. Tentokráte jsem pocit nebezpečí neměl. Jakoby kapele trochu vypadaly zuby. Ano, stále to bylo nejdivočejší vystoupení dne, ale ta katarze, která mě vždy při jejich bláznivém show naplnila až po okraj, se nekonala. Nerozumím tomu, proč. Zazněly všechny hitovky, které si od nich přejete, a přesto na mě koncert nějak nefungoval. Ačkoliv Ben Weinman chodil opět po hlavách svých fanoušků a odehrál mezi nimi pár partů, crew měla po čas koncertu opět dost práce, aby dala dokupy, co tahle destrukční banda rozseká, a na konci přišlo devastující tornádo, ve kterém škopky létaly vzduchem… Tentokráte to bylo jiné. Klubový koncert v Praze ale všichni svorně chválí, tak snad jsme měli jen smůlu a kapela si vybrala slabší den.

 

 

 

 

 

  

Od japonských šamanů BORIS na Oriental Stage je možné vidět koncert, na kterém kapela střídá všechny svoje polohy, je pln hrubého riffování, který opentlují šílenými sóly i špinavými drone doomovými stěnami, které tvoří třeba i za pomoci zbustrovaného akordeonu. Některé stonerové pasáže přepadají až do celkem dobře šlapavého rock’n’rollu a to vše halí do závoje mlha, kterou scéna produkuje na plný výkon. Právě tyto koncerty spolu s Ambientní scénou vytvářely jedny z nejzajímavějších chvil festivalu. (RIP)

 

 

 

 

Dilema, zda vyrazit do Metalgate stanu na MACABRE či setrvat u hlavní stage na v rámci Brutalu stylově tak trochu „ortodoxní“ METAL CHURCH, s nimiž se ovšem vrátil nejslavnější staronový zpěvák Mike Howe, bylo skutečně těžké. Nakonec jsem zvolil sériové legendy z Chicaga, které v Česku nehrály o nějaký ten pátek déle než jejich daleko melodičtější američtí kolegové. Pod plátěnou střechou bylo řádně narváno, což trojici Corporate Death, Nefariuos a Dennis The Menace vytvořilo skutečně důstojnou kulisu, v níž to jejich staroškolskému death/grindu slušelo o to více. Krátký, leč znamenitý set nabídl dvanáct skladeb, mezi nimiž měly nejhojnější zastoupení ty z alba „Dahmer“ a stejně tak velmi solidní podívanou, podle níž to hochům z MACABRE hraje stále náramně.

 

Pódiový návrat legend, které už neměly na koncertních prknech nikdy stanout, se pomalu, ale jistě stává josefovskou specialitkou. Po reuninou KRABATHORu před třemi roky nyní došlo i na MASTER´S HAMMER, nejen domácí blackmetalový pojem, který asi není třeba šířeji představovat. Po předpremiéře v červnu v pražském klubu Futurum (kterou jsem ovšem neshlédl, jen následně úryvky na internetu) tedy vystoupilo Mistrovo kladivo i coby jeden z hlavních taháků celého festivalu a za sebe musím říci, že v téhle své roli obstálo velmi přesvědčivě. Franta Štorm a spol. sice zřejmě nesklidili tak frenetický ohlas jako minule Brunovci (viděl jsem i mnoho cizinců, kteří po cca desetiminutovém zírání v duchu „o co tady jde?“ z publika jen nechápavě odešli), ovšem to nic nemění na tom, že jejich set měl všechno potřebné, včetně jedinečné pódiové prezentace, kulisami hřbitova a červenou mlhou počínaje a vkusnými a vtipnými Frantovými průpovídkami mezi skladbami konče. Jen škoda, že obě polonahé slečny s kozlími hlavami zůstávaly oproti pražskému koncertu jen nehybně stát, což podle mě působilo o dost méně lascivněji a jevištnímu dění to tím pádem poněkud ubralo na spádu a výstřednosti.

Setlist byl prakticky totožný, v Josefově trestuhodně chyběl jen „Panuška“, což je ovšem vzhledem ke kvalitám skladby ztráta poměrně velká. Jinak si ale každý správný přívrženec MASTER´S HAMMER a mezi nimi zejména příznivec obou prvních alb, dostatečně znalý textů, musel přijít na své, neboť to byla vskutku hodinka a něco ve velmi fajnové metalové společnosti, třebaže z původních členů byl přítomen jen Franta Štorm a Silenthell. (Louis)

OVERKILL přišli, odhoblovali si ten svůj výstavní thrash a šli si po svých. A vy vyčerpaní, dobrým pocitem naplnění, si říkáte, jak to tito staří pánové dělají, že i po tolika letech jejich show překypuje energií a ryzím nadšením z hudby, díky kterému je těžké se nepodvolit jedu zelené thrashové hydry. Troufám si tvrdit, že na tom má velký podíl vyrovnaná kvalita nových alb. Z toho důvodu se vedle sebe skví ve své nádheře „Mean, Green, Killing Machine“ z nové desky „The Grinding Wheel“ s takovou „Elimination“ z legendární „The Years Of Decay“, aniž by byla vnímatelná jakákoliv opotřebovanost a vyčichlost nynějších OVERKILL. A takto to je i po celou dobu vystoupení, které šlape jako na drátkách, třebaže si Bobby Blitz nejednou odskočí vydýchat za Marshallovskou soupravu. Výtečný zvuk, elektrizující atmosféra a strhující nasazení koncertní jistoty, OVERKILL v žádném případě nezklamali. (Setlist: Mean, Green Killing, Rotten To The Core, Electric Rattlesnake, Hello From The Gutter, In Union We Stand, Goddamn Trouble, Ironbound, Elimination, Fuck You). (Hooya)

 

Bohužel si deathcoreová hydra CHELSEA GRIN vybrala vzadu asi nejhorší zvuk dne. Kytary vůbec nesekají, jak mají, naopak se slévají v jeden celek. Z toho, co jsem i přes nepřízeň zvuku poznal, se hrálo hlavně z dvou alb, ale přebasovanost a nečitelnost kytar se starala zdárně o to, že skladbám moc rozumět nebylo. Práce s lidmi ale na jedničku, v době, kdy se řěší technické problémy, se vyvolává kapela se značnou intenzitou a závěrečný aplaus svědčil o tom, že jsem buďto nahluchlý já nebo oni anebo to všem v danou chvíli bylo úplně jedno.

 

 

 

Následní uřvaní Francouzi BIRDS IN ROW tím naštěstí netrpí. Navíc v jejich hudbě to splývání není zas tak na škodu. Pro mě tato trojka předvedla, stejně jako letos na Fluff festu, přesvědčivý koncert plný energie a v jejich případě i srdíčka. Screamo, které notně divoce pohánějí hardcore/punkové základy, mělo potřebnou emocionální naléhavost, rozervanost i tah na branku. Za mě jeden z koncertů dne.

Z koncertu Francouzů odcházím přes hlavní scénu, která právě hostí kapelu, která mě chtě-nechtě přitahuje jako magnet. Je jí teprve dva roky fungující polská BATUSHKA. Scéna vypadá jako kostel ortodoxní církve. Je tu vše. Ikony, oltář, svíce, pronikavě tu voní kadidlo. Na scéně je jeden hlavní kazatel, tři sboristé, dvě kytary, basa, bicí. Všichni v kutnách s anonymními černými maskami na obličejích. Symbolika je jasná, pravoslavné kříže otočené dolů, sem tam nějaká lebka, sbory zpívané čistě a Kazatel střádá kazatelské zpěvy se skřehotákem – takže atmosféra černé pravoslavné mše dokonalá. Parádní koncert a opravdu stylový závěr prvního dne. (RIP)